Pátečník Jaromíra Slomka
Robert Fischer od kolébky po hrob
05.09.2014 10:24 Glosa
Když v roce 1972 na Islandu porazil v zápase o titul mistra světa v šachu ruského velmistra Borise Spasského, jako by Američan Robert Fischer napověděl Západu i Východu, kdo nakonec vyhraje studenou válku. "Bobby" - tak se sám podepisoval a tak o něm referovaly zahraniční prostředky hromadného sdělování, ba i tehdejší český tisk; ten psal také "Boby", nevěda si s Fischerem rady ani v rovině pravopisné - byl tehdy na vrcholu sil.
Fischer, jak známo, nakonec titul mistra světa neobhajoval, na "šachový trůn" usedl brežněvovský komsomolec Karpov, po něm Kasparov... Podivínský Američan odešel do ústraní, stal se mýtem. Po dvaceti letech sice sehrál s Borisem Spasským "odvetu" (iluzi, že opět běží o světové prvenství, si choval snad pouze on, zatímco "šachový gentleman Spasskij", jak zní publicistické klišé, v té době někde na konci první stovky nejlepších hráčů, si to při své inteligenci jistě nemyslel ani na chviličku), tím však svou kariéru definitivně uzavřel.
Konec Fischerova spíše nešťastného než šťastného života (euforii zažíval asi jen při pohledu na pokořeného soupeře) byl poznamenán sílícími duševními i tělesnými chorobami, poslední azyl mu poskytl Island, kde před šesti lety zemřel a kde je také pochován.
Teď je tu Fischerova knižní biografie, práce Američana Franka Bradyho (nar. 1934) nazvaná Koncovka a opatřená výmluvným podtitulem Vzestup a pád šachového velmistra Bobbyho Fischera od nadaného dítěte na pokraj šílenství (z anglického originálu přeložil Vladimír Cinke, "vydalo nakladatelství XYZ ve společnosti Albatros Media a. s.", 462 stran.).
Brady znal Fischera osobně a důvěrně, napsal tedy dílem psychologický, ba psychiatrický portrét, dílem memoáry. Snažil se o poctivý obraz a ztížil si úkol tím, že se vyhnul tomu hlavnímu, čím byl Fischer výjimečný, totiž jeho šachovým partiím. Ovšemže připomíná, kde a s jakým výsledkem "Bobby" hrál, ani jednou se však neuchyluje k šachové notaci a terminologii, nepíše třeba, že v první partii se Spasským na Islandu se hrála Nimcovičova indická, že v prvním tahu na d2-d4 odpověděl Fischer Jg8-f6. Brady asi chtěl, aby si jeho biografii mohli přečíst i ti, kterým jsou pravidla úžasné deskové hry neznámá. Partie Roberta Fischera jsou dostupné jinde, řada informací o jeho životě mimo šachovnici (rodinné zázemí) nikoli. Jsou objevné přinejmenším pro české publikum.
Čtenáři by si ovšem zasloužili nové, opravené vydání, jímž by jim nakladatelství to nepovedené diskrétně nahradilo. Je totiž plné chyb. Redaktorka a korektorka jsou v tiráži uvedeny asi jen nedopatřením. Některé omyly jdou na vrub autorův, třeba tvrzení, že v roce 1971 v zápasech kandidátů "Fischer měl hrát proti (...) dvěma Sovětům (...) a Dánu Bentu Larsenovi". Ve čtvrtfinále Fischer samozřejmě nevěděl, proti komu usedne po Tajmanovovi, porazí-li ho. Kdyby tehdy Němec Hübner zdolal Petrosjana a pak i Korčného (oba ještě pod vlajkou SSSR), setkal by se Fischer ve finále s ním (a předtím v semifinále ho místo Larsena mohl docela dobře čekat Němec Uhlmann - kdyby nad Larsenem zvítězil). Jací potom "dva Sověti"? Pan Brady to už zapomněl. A také to, že jugoslávský prezident se v roce 1970 jmenoval Tito, nikoli Ribičić. Mimochodem, utkání SSSR proti "zbytku světa" tehdy skončilo v Bělehradě výsledkem nikoli 20:19, nýbrž 20 ½:19 ½, to pan Brady také popletl.
Většina lapsů je však až "českých". Tady se píše jednou Morphy a podruhé Murphy, jednou Tajmanov a podruhé Taimanov, jednou Gerhardt Fischer, podruhé Gerardt Fischer, jednou Mallorca, podruhé Majorca, čteme "Polgár a Spasskij, oba mistři světa", takže můžeme mít dojem, že Polgár je muž, čteme Baron, míněn je Byron, čteme Železná opona a Východní Německo, čteme "až do konce sedmdesátých letech" nebo "Trápily ho také nezdar", prostě co chvíli narážíme na stopy redakčního lajdáctví. K čertu! Taková pěkná knížka.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.