Jazzové metamorfózy a další zvuková dobrodružství
01.07.2009 08:38 Původní zpráva
V široké škatulce zvané jazz se dějí věci. John McLaughlin vytváří superskupinu s Chickem Coreou, Gino Sitson předvádí jak by vypadalo, kdyby se Bobby McFerrin narodil v Kamerunu a Branford Marsalis oslavuje proměnami stálost.
Navzdory údajné vydavatelské krizi se roztrhl pytel s dobrými jazzovými alby. Možná to bude proto, že jazzoví fandové neradi nedomrlý zvuk mp3 a pořád si tu a tam koupí nemoderní stříbrné kolečko. Zaplaťpámbu. Každopádně nelze vybrat z aktuální jazzové nabídky reprezentativní výseč, která by se vešla do rozsahu článku. Jen pár tipů.
John McLaughlin, Chick Corea & Five Peace Band - Live
(2CD, Concord Records/Universal)
Živé dvojalbum natočené pod hlavičkou Five Peace Bandu připomíná spíš jazzový summit na nejvyšší úrovni než "myslitelnou" kapelu. Nebo čtenářskou anketu jazzového časopisu na téma Sestavte si skupinu snů: kytara John Mahavishnu McLaughlin, klávesy Chick Corea, saxofon Kenny Garrett (hrál s Marcusem Millerem, Donaldem Byrdem či Johnem Scofieldem, "pozdní" spolupracovník Milese Davise), baskytara a kontrabas Christian McBride (Pat Metheny, Wynton Marsalis, Diana Krall...), bicí Vinnie Colaiuta (Frank Zappa, Robben Ford či Sting). A aby toho nebylo málo, jako host se objeví ještě Herbie Hancock.
Žánrově se pánové dle očekávání pohybují převážně v jazz-rockových hájemstvích. Netřeba zdůrazňovat, že uznaní géniové nemají potřebu zbytečně se přetahovat a soupeřit, byť komunikace kláves a kytary "ještě hvězdnějších hvězd" tvoří přirozenou dominantu. I Corea a McLaughlin však skromně drží doprovod třeba v rozsáhlém, mistrovsky vystavěném saxofonovém sólu v kompozici New Blues, Old Bruise. Repertoár je vystavěn převážně na Coreových a McLaughlinových kompozicích, ale McLaughlin, Corea a hostující Hancock vzpomenou i na společné časy v kapele Milese Davise a střihnou si zdařilou medley In a Silent Way/It‘s About That Time. Album uzavírá "pohádkový" hymnický standard Someday My Prince Will Come.
Five Peace Band začal koncertovat loni na podzim a stále drží pohromadě, byť obsazení doznalo oproti sestavě zaznamenané na albu změnu. Není divu, udržet tolik kohoutů na jednom smetišti nebo blech v jedné krabičce by byl zázrak. Odkvačil Colaiuta, ale na jeho stoličku zasedl další bubenický génius Brian Blade (krom sólových alb ho zaměstnávali například Joshua Redman, Joni Mitchell, Bill Frisell či Bob Dylan). Dobrý důvod natočit další desku.
Branford Marsalis Quartet - Metamorphosen
(Marsalis Music/Universal)
Stabilní kvartet saxofonisty Branforda Marsalise (Joey Calderazzo, Eric Revis a Jeff Watts) se už asi dávno dobral telepatických schopností. "Chcete znát téma desky? Je jím kapela samotná," potvrzuje principál a vysvětluje paradoxní název alba, které neoslavuje změnu jako rozhraní či přerod, ale naopak "stálost zachovanou v proměnách".
Desku Metamorphosen muzikanti natočili jako oslavu 10. výročí hraní bez jediné personální změny a úmyslně se stavějí do opozice příležitostným jazzovým "supergroups", jako výše probíranému Five Peace Bandu. Nad "zvaní slavných kamarádů" povyšují Branford a spol. souhru a komunikaci, vyrůstající z dlouhodobého stálého kontaktu a společného muzikantského vývoje. "Muzikanti v mojí kapele jsou nejen úžasní, ale hlavně mi rozumějí. Úmyslně se jim snažím neříkat, co mají hrát," přede si kapelník na svých internetových stránkách. Inu, ke stejně dobrým výsledkům mohou vést různé cesty.
Gino Sitson - Way To Go
(Alessa Records/P&J Music)
Gino Sitson nedávno koncertoval v Praze a šlo o mocný zážitek. Kouzlo funguje i z desky. Ginův hlas hladce povlává zvukovým prostorem, jakoby neměl žádná fyziologická omezení. Gino pochází z Kamerunu, vedle angličtiny a scatu občas používá jazyk medumba, tu tam zaslechneme nezvyklou melodiku. Ale aniž by zapíral svoje kořeny, srostl Gino spíše s newyorskou jazzovou scénou. Nehledejme u něj násilně odkazy "world music", bylo by to cucání z prstu. Sitson dokáže mistrovsky vyvážit čitelnou, skoro písňovou formu kompozic (album je výhradně autorské) s experimenty a improvisingem.
Na nahrávce podporují Sitsona výteční muzikanti (deska je natočena ve stejném obsazení, jaké se představilo živě v Praze), klavírista Helio Alves (ex-Joe Henderson, Airto Moreira, Flora Purim), kontrabasista Lonnie Plaxico (Cassandra Wilson, Jazz Messengers...) a bubeník Willard Dyson (Michael Franks či Joe Sample). Objev pro každého příznivce vokálního jazzu, pro kterého už je Bobby McFerrin příliš exhibiční, ale ocení samozřejmé pěvecké mistrovství na hranicích možností lidských hlasivek, mimořádný přírodní talent a kompoziční eleganci.
The Dave Brubeck Quartet - Time Out (Legacy Edition)
(2CD+DVD, Columbia/Sony Music)
Roztrhl se pytel nejen s novinkami, ale i s reedicemi. V Sony Music vyhlásili akci "1959 - Největší rok jazzu" a začali k padesátému výročí vydávat sérii luxusních reedic jazzových majstrštyků. Nemůže tudíž chybět ani legendární album Time Out kvartetu pianisty Davea Brubecka. Album, které spojilo komerční úspěch (singl Take Five se stal první jazzovou instrumentální skladbou, jejíž prodej přesáhl milion kusů výlisků) s novátorstvím. Humorným paradoxem zůstává fakt, že právě kvůli experimentování mj. s netradičními rytmickými vzorci firma původně nechtěla "složitou a neprodejnou" desku vůbec vydat. Musel hodně zatlačit vlivný producent Teo Macero. Jazzový publicista a muzikant Ted Gioia v bookletu reedice výstižně píše: "Čím víc pravidel (jazzového mainstreamu) Brubeck porušil, tím se stával populárnějším."
Jak je ve vydavatelské řadě Legacy Edition zvykem, reedice nabízí nejen zasvěceně remasterované původní album, ale i lákavé přídavky. Na druhém disku potěší poprvé vydaný sestřih z koncertů The Dave Brubeck Quartet v Newportu v letech 1961, 1963 a 1964. Půlhodinové DVD obsahuje rozhovor s Brubeckem o vzniku alba, galerii dobových fotografií a krátkou Brubeckovu klavírní lekci.
Foto: Tomáš S. Polívka
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.