Juraj Herz v posledním rozhovoru pro SEDMIČKU: promluvil o usmíření se synem

Režisér Juraj Herz (†83) v posledních letech rozhovory poskytoval pouze výjimečně. My jsme měli to štěstí, že jsme jej zastihli v dobré náladě. Otevřeně promluvil o svém současném zdravotním stavu, a dokonce se vůbec poprvé exkluzivně vyjádřil ke svému nedávnému usmíření se synem, ke kterému došlo po předlouhých třiceti letech.

Přečtěte si poslední rozhovor s Jurajem Herzem, který poskytl SEDMIČCE začátkem října loňského roku.

Juraji, několik měsíců jste nebyl ve společnosti, jak se vám daří?
Špatně. Byl jsem teď šest týdnů v nemocnici. Tři týdny v Nemocnici Na Homolce a tři neděle v rehabilitační nemocnici v Berouně.

Co se vám stalo?
Já ani nevím, to ví Martina. V každém případě to byl mozek. Něco se tam uvolnilo, teklo to a museli mi z mozku přes krk a vnitřkem těla protáhnout gumovou hadičku, aby to teklo přímo do žaludku. (Režisérova partnerka, herečka Martina Hudečková, vysvětlila, že se jednalo o odběr mozkomíšního moku, pozn. red.) Ale až na jídlo se to v té nemocnici dalo vydržet.

Bolelo vás to?
Ani ne. Ale samozřejmě aby mi bylo dobře, to není.

Kolik prášků denně jíte?
Asi čtrnáct.

Pojďme od nemocí k příjemnějšímu tématu. Dozvěděli jsme se, že jste se po desítkách let konečně usmířil s prvorozeným synem Michalem. Je to pravda?
Ano. Teď jsme spolu skoro každý den.

Jak k tomu usmíření došlo?
Dělal jsem svoji knihu - životopis - a potřeboval jsem fotografie. Tak jsem se obrátil na syna a řekl mu: "Ať už se mnou mluvíš, nebo nemluvíš, já potřebuju fotografie a ty je máš." On přišel, byl ke mně takovej studenej, ale donesl mi je. Já jsem mu řekl, že potřebuju fotografie od jeho mámy, s tou jsem taky nemluvil, ovšem on to zařídil a pak jsme se začali bavit dál a víc...

A my v SEDMIČCE víme, že záhy poté o vás syn natočil GEN pro Českou televizi...
Jo! To už jsme se právě bavili. Netrvá to sice ani rok, ale řekl bych, že v kontaktu jsme dost dlouhou dobu, určitě několik měsíců. Teď, jak jsem byl v té nemocnici, za mnou přijížděl z Prahy každý den.

Nelitujete toho, že jste tu svou knihu nenapsal už dřív? Že k tomu vašemu usmíření mohlo dojít třeba už před lety?
No jo. Bylo by to lepší, protože my se synem jsme ztratili strašně moc času. Teď tam byla jeho dcera a syn, se kterými jsme teď už kamarádi, ale máme jiný problém - oni nejsou kamarádi s mojí dcerou. Annelie a Michal k sobě nedokážou najít cestu.

A co vy s vaší první manželkou - Michalovou maminkou?
Ona mi začala volat, jenže Martina je vždycky potom žárlivá.

Chcete říct, že vám ještě pořád dělá scény?
Jo. Nemám to lehké. Naposledy mi exmanželka volala předevčírem.

A co vaše role dědečka? Jaká jsou vnoučata?
Nejmladší Leon, kterého moje dcera Annelie pojmenovala podle mého otce, je úžasný! Ten se jenom usmívá. To je dítě, které jsem neviděl plakat. Jenom samý úsměv, to je radost. Syn Michal má dceru, která vypadá jako víla z pohádky, to člověk až zůstane stát. Teď se vdala a má syna - takže pravnuka, který je strašně hodný. Dnes přišel ke mně domů, protože jsem potřeboval opravit mobil, takže mi opravil telefon.

Je něco, čeho litujete?
Určitě. Třeba toho, že na mě můj otec neměl čas. Až teď přicházím na věci, na které bych se ho chtěl zeptat, ale už nemůžu.

Uvědomujete si, že přesně tohle se málem stalo vašemu synovi, když jste spolu skoro třicet let nemluvili?
To máte pravdu a přesně to jsem mu taky říkal: "To je všechno blbost. Já lituju, že jsem nemohl mluvit s otcem, a ty děláš totéž." Ale to jsme byli ve zlém. On se mnou nemluvil. A když mě náhodou potkal, tak přešel na druhou stranu chodníku.

Měl vám za zlé, že jste opustil rodinu kvůli Tereze Pokorné, později vaší druhé manželce, že?
Přesně tak. Ale zajímavé je, že on od ní utekl přesně tři týdny poté, co jsem odešel já. S ní se nedalo vydržet. Byla hysterická a strašná.

Jaké jsou vztahy mezi Michalem a jeho matkou dnes?
On je hodnej kluk a stará se o ni. Chodí za ní, říká mi, co je nového, a tak.

Je pravda, že kvůli svému vysokému věku už odmítáte práci?
Já bych neodmítl to, co jsem měl točit, měl jsem mít roli v německém filmu. Jenže můj producent umřel a už jsem neměl nikoho za sebou.

Je reálné, abyste natočil ještě nějaký film?
Já bych rád točil, ale nemám toho producenta. Ty, co přišli potom, neznám a nikdy jsem s nimi nemluvil, protože jsem žil dvanáct let v Německu. Takže se s nimi těžko můžu dát dohromady. Měl jsem Karla Dirku, ale ten mi jednoho dne zavolal: "Člověče, Juraji, ještě mám deset dní." Pak že pět dní... Říkám: "Co to povídáš?" A on že má rakovinu a že jde do p*dele... Potom mi řekl, že má tři dny, a čtvrtý den zemřel. Já jsem jel odsud do Německa, protože on tam neměl kamarády, a mluvil jsem nad jeho rakví.

Jak je to dlouho?
Rok a kousek. Ale já jsem ho znal už jako desetiletého, protože moje první žena - Michalova máma - bydlela u jeho rodičů jako studentka a já jsem tam za ní chodil. Jednou jsem měl s jeho matkou prů*er, protože jsem tu Michalovu mámu v noci přitiskl na dveře, začali jsme se líbat, ale nevěděli jsme, že celou dobu ona tělem držela zvonek, takže přišla Karlova matka a příšerně nám vynadala, že se tam nedá spát.

Jak nesete odchody svých kolegů? Ať už vašeho producenta, nebo nedávno pana Brabce, Třísky či paní Fialové?
Je to strašně smutné. Přiznám se, že jsem strašně rád, že jsem měl to štěstí, vytipoval si to a povedlo se to, že jsem ještě stihl točit se Zdeňkem Štěpánkem, Eduardem Kohoutem, Jiřinou Šejbalovou, Danou Medřickou nebo Josefem Somrem... Ti všichni hráli v nějakém mém filmu. Josef Somr byl ale problematický.

Jak to myslíte?
Nechtěl přijít na zkoušku, měl strašnou trému. Ne kvůli mně, ale kvůli režisérovi Jánu Kadárovi, který dělal Obchod na korze, za něhož dostal Oscara. Já jsem Somra potřeboval na jednu roli, ale on nechtěl přijet do Prahy. Že se stydí a že je to blbý...

Je mezi herci někdo, s kým se vídáte pravidelně a o němž by se dalo říct, že jste opravdu velcí kamarádi?
Kdepak. V branži si vždycky říkáme, že se musíme sejít, ale nikdy si už nezavoláme a nesejdeme se. Rádi bychom, ale není čas.